Jednoho krásného podzimního dne jsem se procházel po zámeckém parku. Listí padalo jak ze stromů, tak i ze soch. Opadaný topol mě zrovna nenadchl, ale takové opadané sousoší Adama a Evy je už něco jiného.

   Usedl jsem na lavičku poblíž této dvojice a po očku na ně mrkal. Vzrušující pohled. Najednou po mě mrkl „Adam“ a na to kýchl. Lekl jsem se, až jsem spadl z lavičky.
   Takže žádné sochy, ale nějací exhibicionisté. Zvedl jsem se a šoural se pryč. Hlavu otočenou, oči upřené na Evu.
Ve městě jsem potkal svého starého přítele Pepu. Pepovi už je přes sto let. Je to hodně starý přítel. Vycházel zrovna z obchodu s erotickými pomůckami – v jedné ruce umělou vagínu v druhé svoji manželku – taky pěknou píču. Jo, Pepovu ženu jsem neměl rád, a ona mě taky ne. S Pepičkou jsme si prostě nepadli do oka.
   Pozdravili jsme se.
   „To je náhoda,“ začal Pepa, „koukej, co mi koupila žena k výročí. Jsme spolu už šedesát let.“
   „Pěkná. A cos jí koupil ty?“
   „Já? No, já ji chtěl dát vibrátor, ale maj je moc drahý. Tak jdeme do zeleniny a tam jí koupím okurku – salátovou.“ Pepa naznačil, že je švorcovej.
    Mrkl jsem na jeho starou (v tomto případě je označení stará na místě – Pepičce táhlo na stodeset).
    „Se neboj, od tý doby, co jsem ji zmlátil, neslyší. A když jí zalepím hubu, tak je doma idylka. Heleď mi musíme jít. Ještě si potřebuju koupit Viágru, jinak do toho nebudu moct ani píchnout.“
    Rozloučili jsme se.
    Vlezl jsem do Erotického obchodu. A to si představte ten šok. Za pultem obloženým vibrátory a gumovými vagínami stál můj syn. Prej že prodává v trafice. No, jen počkej, holenku. Takhle lhát tátovi. Kdyby to doma řekl, mohl jsem si tady u tebe v krámě pořídit kdejaké nádobíčko laciněji…Sáhl jsem po jedné kožené masce a nasadil si ji na hlavu. Podíval jsem se na sebe do zrcadla a lekl se… Vypadal jsem jako pekelník, ale s tím, že na hlavě jsem měl jen jeden roh…No, roh snad ani ne. To jsou dneska věci – mohl bych píchat hlava ne hlava.
   „Tyhle masky jdou na odbyt, pane. Poslední dobou je kupuje kdejaký úchyl,“ to ke mně mluvil můj patnáctiletý syn. Otočil jsem se na něj. Ještě mu teče po bradě mléko a už prodává v erotickém obchodě. Teda doufal jsem, že je to mléko.
   „Je tady někde vedoucí?“ otázal jsem ponechav masku na hlavě.
   „Jasně zavolám ho. Je to Jugoslávec. Počkej, vole. – Šuko Šukici, Šuko Šukici, nějakej úchyl s tebou chce…“
   Nejdříve vykouklo péro…pořádně dlouhý. Rozhlédlo se po místnosti.
   „Co se mnou chce?“
   „…mluvit.“
   „Ať jde ke mně,“ ozvalo se zpoza zástěny, z které trčelo péro.
   Neváhal jsem a udělal tři kroky. Stál jsem přímo u té „věci“.
   Můj syn se na mě osočil: „To je teda vychování, nepodat ruku, když ti nabízí.“
   Polilo mě horko. Rozhodně jsem neměl v úmyslu šahat na péro Šuko Šukice.
   „Myslím, že s vaším vedoucím už mluvit nepotřebuju,“ vybruslil jsem, „já…já se jen chtěl zeptat, kde je tady nějaký erotický salón?“ To jsem skutečně potřeboval vědět, neboť jsem si chtěl za peníze optimistických střadatelů jedné banky, kterou jsem nedávno vykradl, trochu užít.
   Můj syn si otřel mléko z brady a olízl si prst.
   „Můžu doporučit jeden hned tady ve vedlejší ulici. Dělá tam moje ségra. A to je fakt kočka.“
   „Luc-ka?“ vydechl jsem sotva slyšitelně. Vždyť jí je teprve čtrnáct.
   Strhl jsem masku.
   „Jé ahoj, tati. Já myslel, že sedíš.“ Můj syn se rozzářil. „Jo, určitě se jdi podívat za Luckou. Vona teda mezi náma nic moc, máma byla lepší, ale její spolužačky, to jsou číči. Tu masku si klidně vem zadara. Stejně by ji potom, jaks ji oslintal, nikdo nekoupil. Tobě se bude hodit, až zase budeš dělat nějakou banku.“
   Nasadil jsem si masku znovu na hlavu a šel pryč. Bylo mi jedno, že na mě všichni koukají jak na čůráka.
   „Pane, nemůžete chodit po městě s erekcí na hlavě,“zastavil mě policista.
   Uposlechl jsem jeho rady a zastavil. Zakázal mi chodit, stát jsem mohl. Tak jsem stál, to na hlavě mi taky stálo a počkal jsem, až policista odejde. Pak jsem pokračoval. Směr Erotický salón Prsatá Máňa.
   Prošel jsem vstupní kontrolou. Sebrali mi masku a prohmatali mě. Když zjistili, že už se mi nepostaví, dostal jsem senior slevu.
   „Tak co byste si přál, pane. Máme tu krasavice z celého světa. Minulý týden jsme zaznamenali přírůstek až z chladné Arktidy.“
   Nechtěl jsem působit podezřele a rozhodl se neptat přímo na Lucku. Najdu ji oklikou, řekl jsem si.
   „Zkusím tu Eskymačku.“
   Vedli mě do sklepa. Byla mi pořád větší zima…
   „Snažíme se navodit klima panující za polárním kruhem.“
   Pokračovali jsme dál a nořili se čím dál do větší tmy.
   „Za polárním kruhem je teď polární noc.“
   Dostal jsem baterku. Potěžkal jsem ji v ruce – ta se bude hodit.
   Otevřely se poslední dveře….všude sníh a led. Uprostřed toho sněhu stál tučňák. Eskymačka nikde.
   „Tak si to užijte a moc nekřičte, ať neuvolníte nějaký ledovec.“
   „Kde je?“
   Ukázali na tučňáka.
   „To je tučňák. To jsem mohl jít do zoo. Kde je ta eskymačka?“
   Moji průvodci si něco začali zmateně šeptat.
   „Jste si jist, že toto je tučňák?“ blbější dotaz mi položit nemohli.
   „Jo, nejsem přeci debil a poznám tučnáka.“
   Následovala chvíle ticha, během níž se moji průvodci zmateně podívali jeden na druhého.
   „Zákazníku, moc se omlouváme. Ale lovec nám přitáhl Eskymačku a tučňáka a my mysleli, že toto je Eskymačka a poslali jsme to druhé do zoo.“
   „Jste první, kdo si toho všiml. Takový trapas.“
   „Každý si tento pokoj vychvaloval. Mě se to líbilo také…a ona je tučňák. Volám do zoo.“
   Na to mě vyvedli ven. Jako náhradu mě zavedli za ženou, která měla přezdívku Sněhurka. Myslel jsem, že bude ležet na posteli a čekat na políbení, ale přezdívku Sněhurka dostala kvůli něčemu jinému. Kvůli sedmi vibrátorům, které se válely na její posteli. Sehrála mi s nimi vskutku úchvatné divadlo. Sem tam jsem jí nějaký přístrojek podržel, sem tam jsem někam přičinlivě strčil prst.
   Po té pro mě přišli moji průvodci a vedli mě dál.
   „Tak si představte,“ povídali mi, „volali jsme do té zoo, a že prý nám tu Eskymačku nevymění. Už se jim tam spářila s ledním medvědem a lidi na ni chodí jako na atrakci.“
   Míjeli jsme jeden pokoj za druhým.
   Zdvořile jsem odmítl vstoupit do dveří s nápisem Alibaba a čtyřicet loupežníků. Nic pro mě, komentoval jsem to.
   „Tady bych chtěl jít,“ řekl jsem před dveřmi s nápisem „Ředitelka salónu“.
   Moji průvodci se na sebe ustrašeně podívali. Chvíle trapného ticha, která by se dala vyvážet. Co by za tuto chvíli ticha asi dali v hlučném New Yorku?
   „Tam nemůžete. To je kancelář paní ředitelky….“
   „Holenku, já uměl číst, ještě dřív než spermie tvého táty vojela vajíčko tvé mámy. Já chtěl jenom orálně….“ myslel jsem, jako že bych si s ní jenom popovídal.
  „Kdepak ani orál nepřipadá v úvahu,“ skočil mi do řeči jeden z průvodců. „Pojďte za naší nejmladší svěřenkyní….tudy…tudy.“
   Táhli mě na druhý konec. Protestoval jsem, ale oni toho nedbali. Měli sílu a já se s nimi nemohl rovnat. Vhodili mě do pokoje a zavřeli za mnou dveře.
   Postel prázdná, ale rozestlaná, dveře do koupelny otevřené.
   „Jsem ve vaně,“ poznal jsem Lucky hlas, „můžeš ke mně hupsnout.“
   Mlčel jsem, co říci nevěda. Snad by bylo nejlíp odejít, ale dveře neměly zevnitř kliku. Ale to by pro mě, nejlepšího kasaře ve městě, neměl být žádný problém. Problém byl, že Lucce bylo divné, že jsem tak ticho, vylezla z vany a v Evině rouše se přišla podívat, kdo je její další zákazník.
   „Jé ahoj tati. Přišel jsi za mámou? To je od tebe hezký.“
   Vypadala skvostně…rychle jsem zavřel oči. Je to tvoje dcera, vole. Pak jsem si uvědomil obsah jejího sdělení.
   „Máma? Máma tady taky pracuje?“
   Lucka přešla k posteli.
   „Ale tati, co tě nemá. Máma to tady celý vede. Je to paní ředitelová.“